Když jsem v létě plánoval podzimní část sezóny, rozhodl jsem se zaběhnout dva maratony a následně ukončit sezónu. Jenže podzim se nevyvíjel úplně příznivě a já bojoval se zraněním nohy. A moje tvrdohlavá povaha se prvotní myšlenky nechtěla vzdát, proto jsem nakonec běžel dva maratony dva víkendy po sobě. To není úplně ideální konstelace, ale bohužel jiné maratony někde poblíž a v lepších termínech nebyly.
Otrokovický maraton má dlouholetou tradici, ovšem já na něm běžel úplně poprvé. Vyhovující je pro mě hlavně blízkost a fakt, že se běhá na 10 okruhů. Start závodu byl v 9:40, což je přijatelný čas, abych nemusel vstávat příliš brzy. Od závodu jsem neměl vysoká očekávání a vzhledem k tomu, že jsem před týdnem běžel ostravský maraton, chtěl jsem s unavenými nohami zaběhnout čas alespoň pod 3 hodiny.
Na podzim jsem měl v plánu zaběhnout dva maratony. První měl být v září v Ostravě, ale díky zranění jsem ho musel bohužel vynechat. Naštěstí se v Ostravě neběží jen jeden maraton, takže jsem se nakonec opravdu na maraton do Ostravy vypravil, jen o zhruba měsíc později. Tento závod jsem běžel týden po vydařené desítce v Havířově a jsem věřil, že mám dobrou formu. Proto jsem si pro tento závod na aktuální situaci stanovil vcelku ambiciózní cíl a chtěl atakovat čas 2:50.
Vzhledem ke startu závodu již v 8:50 jsem vstával již před pátou ráno a na závod vyrazil společně s Barčou. Díky brzkému příjezdu prezentace proběhla bleskurychle a já měl dost času ještě na odpočinek v teple v autě. Po rozklusání a důkladném protažení jsem vyrazil na hlavní stadion, kde měl být start. Atmosféra zde mě přímo pohltila, byl moc hezký zážitek startovat ze slavného stadionu, kde se koná Zlatá tretra. Uvědomil jsem si, že na tomto stadionu jsem byl v roce 2021 na fotbalovém zápasu ČR – Bělorusko, ale ta atmosféra z tartanového okruhu je prostě jiná než z tribuny.
Po delší době jsem se konečně odhodlal postavit na start dalšího závodu. Svůj poslední závod jsem běžel Podhostýnskou desítku a před tímto závodem se mi vrátilo zranění, se kterým bojuji celý letošní rok. A tentokrát jsem si řekl dost a chtěl ho definitivně vyléčit. Proto jsem dal pauzu, strávil dovolenou v Dolomitech a snažil se nohu šetřit. A zatím to vypadá nadějně. Před podzimním maratonem jsem se rozhodl nohu otestovat na Havířovské desítce, na které chtěl startovat primárně tatínek, jelikož se jedná o mistrovství ČR na 10 km ve veteránech.
I přes drobná navigační zaváhání po cestě do Havířova, jsme dorazili se slušnou časovou rezervou. Nebyli jsme přihlášení předem a tak jsme spoléhali na registraci na místě. Bohužel jsme byli nemile zaskočení tím, že závod byl plně obsazený a my s tatínkem museli čekat, jestli se neuvolní nějaká místa z nevyzvednutých registrací. Místo čekání jsem se vydal najít nějaký záchod. Tři Toiky u startu závodu mi nepřišly jako adekvátní počet, ale podařilo se mi vystát frontu a následně se odebrat zpět na registraci zjistit, jestli se nějaká místečka na startu uvolnila nebo nikoliv. Mezitím už to ovšem tatínek zařídil a zvládl zaregistrovat nejenom sebe, ale také mě. Cesta do Havířova tedy nebyla zbytečná a my se mohli postavit na start.
Letošní Podhostýnská desítka nebyla výhradně běžeckou akcí, ale konala se v rámci Garden party, proto bylo zázemí závodu opravdu povedené. Zároveň se závod konal i jako soutěž týmů, proto jsme se v práci rozhodli sestavit firemní tým Dobrý Textil na 10 km trati. U závodu na 5 km jsme dali dohromady bohužel jenom 2 účastníky.
Před závodem jsem měl hodně smíšené pocity, jelikož se mi týden před závodem obnovilo zranění nohy a já nemohl trénovat tak, jak bych si představoval. Neodběhal jsem žádné rychlejší tréninky, jelikož ty mě bolely. Moje příprava na závod tak představovala netradičně spíše volno a regeneraci. Přál jsem si, aby noha závod v rychlejším tempu vydržela. Ale byl jsem připravený i na pomalé tempo jen abych závod dokončil, pokud by byla bolest nesnesitelná.
Běh na Svatý Hostýn je každoroční klasika. Pokud můžu, vždy se tohoto místního závodu zúčastním. Před 14 dny na Hostýnské osmě jsem se příliš nezničil a regenerace šla díky tomu dobře. Proto jsem se letos před závodem cítil v dobré formě. Na druhou stranu se jedná spíše o tréninkový závod a podle toho trenér postupoval v plánování tréninkového deníku. Den před závodem mi zařadil tři 4 km intervaly, sice pouze ve svižném tempu, jenže s intervaly den před závodem nemám zkušenosti. Odhadnout tempo pro mě byl tak trochu oříšek. Ale myslím, že jsem to trefil vcelku dobře a průběh závodu to snad neovlivnilo.
Asi 2 hodiny před závodem jsem se rozklusal do společenského domu Sušil, kde jsem vyzvedl startovní číslo a běžel zpět domů ještě chvíli odpočinout. Necelou hodinku před startem jsem pak vyrazil na náměstí, odkud se startovalo. Na místě jsem prohodil pár slov ve známými a ještě dal pár rychlejších rovinek na zahřátí.
Ani čtrnáctý ročník Hostýnské osmy jsem si nenechal ujít. Ač pro mě závod velmi netypický, je to jeden z mých nejoblíbenějších a ze všech ročníků jsem vynechal pouze jeden. Letos jsem opět neměl velká očekávání a je nutné si přiznat, že forma se postupně vytrácí. Proto jsem měl spíše chuť si závod jen odběhnout a užít, než abych se ničil a nemohl týden po závodě chodit.
Běžecká příprava na závod spočívala v tréninku spíše na maraton, které bych si chtěl na podzim zaběhnout dva. Takže o tréninku v kopcích se vůbec nedá mluvit. Ale tohle by se dalo prohlásit za moji obvyklou přípravu. Nepříjemné bylo, že mi před závodem došly solné tablety a moje osvědčené gely. Tablety jsem bohužel nestihl objednat a gely se přestaly vyrábět, takže jsem hledal alternativu. Trochu jsem se bál nevyzkoušeného, ale žaludek gely zvládl vstřebat docela obstojně.
Moravský ultramaraton (MUM) je sedmidenní etapový závod a v každém dnu se uběhne zhruba 43 km s převýšením okolo 1000 metrů. Tuhle šílenost jsem běžel jen jednou okolo Covidu v roce 2020 a od té doby jsem na MUM zavítal jen 2x a vždy si zaběhl jen jednu etapu. Hlavní důvod mé letošní účasti byla valná hromada České asociace ultramaratonců, která se konala před startem tohoto závodu.
Závod jsem pojal vyloženě tréninkově a podle toho vypadal i týden před závodem. Trenér mě vůbec nešetřil, ale i tak jsem se v den závodu cítil relativně dobře. Před závodem jsem se rozklusal a rozcvičil a těsně před 14 hodinou se postavil na start, který byl již slušně rozpálený od sluníčka.
I přes aktuální vysoké pracovní vytížení jsem si oblíbený závod v Salzkottenu nechtěl nechat ujít. Odvážnější běžci si navíc ještě zaběhli štafetu z Bystřice do Salzkottenu, ale na tu já jsem bohužel neměl dostatek času. Zvládl jsem pomoci pouze půlmaratonem první úterní den štafety z Bystřice do Přerova. Ve štafetovém týmu jsem byl ještě s Barčou a Karlem Novákem, se kterými jsme dohromady uběhli okolo maratonu.
Do Salzkottenu jsme tentokrát poprvé nevyráželi již v pátek, ale opět kvůli práci až v sobotu. Cesta probíhala dobře a i ubytování zajištěné přes Booking jsme v Bürenu našli bez problémů. Ze své přípravy jsem měl ovšem rozporuplné pocity. Závod se konal 3 týdny po Backyardu a rozhodně nemůžu tvrdit, že bych se cítil v ideální formě. Věděl jsem, že letos rozhodně nezopakuji čas z mých minulých účastí.
Z mých třech předchozích účastí jsem měl s Backyardem nevyřízené účty a ačkoliv se jedná o hroznou šílenost, potřeboval jsem ji opět běžet. Potřeboval jsem konečně zaběhnout výsledek, se kterým budu spokojený. A tento výsledek jsem měl v plánu zdolat na letošním Backyardu v Holešově, kde mým cílem bylo v horším případě dosáhnout alespoň osobáku, v lepším případě uběhnout 45 hodin, což by znamenalo 300 km nebo v nejoptimističtějším scénáři rovnou 48 hodin, což vychází přesně na 200 mil. Závod se navíc poprvé konal jako mistrovství ČR, takže bylo o další motivaci postaráno.
Na závod jsem se snažil důkladně připravit, zejména kvalitně a dlouze vyspat, což se myslím podařilo. Dále jsem užíval více doplňků stravy a také proti minulém závodu absolvoval svoji tradiční protipuchýřovou kůru. Díky níž jsem v závodě neutrpěl ani jeden puchýř, což mohu považovat téměř za zázrak. Dále jsem měl dlouho dopředu na závod v krabici připravené nové boty Hoka Bondi 8. Trochu jsem na ně zapomněl, chtěl jsem v nich naběhat aspoň 50 km, ale nakonec jsem je využil jen jeden poslední tréninkový běh před závodem. Takže naběháno jsem v nich měl jen necelých 10 km. To vše byla moje hlavní příprava na tento šílený závod.
Průběh závodu. (foto Lidka Polišenská)
Důležitou součástí závodu je support, který mi obětavě poskytla Barča. Bez ní bych se pravděpodobně ani závodu neúčastnil. Každé kolo jsem měl připravené co jsem potřeboval a někdy jako bonus i to co jsem nepotřeboval. Občas to se mnou měla Barča hodně těžké, protože hlavně v posledních hodinách závodu už jsem vlastně ani nevěděl, co potřebuji a na co mám chuť.
Česko běží modře nebyl ani tak závod jako primárně charitativní podpora, kterou jsme v práci zvolili jako společnou teambuildingovou akci DobrýTextil.cz. Zapojilo se nás celkem 9 odvážlivců a jsem velmi potěšený, že jsme přípravu nepodcenili a před závodem dobře trénovali. Všichni jsme zvolili 5 km trasu, oprášili běžecké boty a společně podpořili dobrou věc.
Náš tým DobryTextil.cz na startu. (foto Lukáš Mizera)
Na závod jsme dorazili s více než hodinovým předstihem a měli tak čas na konzultaci taktiky, společnou rozcvičku a rozklusání. Já jsem se bohužel dopustil mladické nerozvážnosti a ve středu běžel Rohálovskou padesátku samozávod. Vůbec jsem nečekal, že mě to tak fyzicky rozseká. Nohy mě bolely ještě v neděli před závodem, ale bolest naštěstí neovlivňovala rychlost běhu.
